DEN D...

Neděle, 58. den. Všechno nachystáno, všichni jsme se přestěhovali dolů na spaní, abychom mohli Siušce při porodu pomoct. Ta na nás akorát nechápavě čučí a jakmile si usteleme, tak je první nasáčkovaná v peřinách a hnedka zalomí natvrdo. Hmmm...tak dneska se asi rodit nebude.

Pondělí, 59. den. Všechno nachystáno, všichni spíme dole...my s Kamčou, teda respektive spíš já, jsem toho moc nenaspala, při každém pohybu jsem se probrala a čekala, jestli UŽ...no ne UŽ. Madam se jen převalila na druhý bok a spokojeně odfukovala. Takže nic.

Úterý, 60. den. Všechno nachystáno, stále spíme dole...už druhou noc jsem se nevyspala, při sebemenším pohybu jsem vzhůru a čekám...čekat můžu, nic se neděje, všichni pravidelně oddychují z hlubokého spánku.

Středa, 61. den. Všechno nachystáno, pořád všichni dole, chrápeme jak bezdomovci na zemi na matracích. Pořád spím jak pes...na půl oka. Ale madam se k ničemu nemá, jen si válí šunky a rodit se nechystá. Tak si tak (už zoufale) říkám, je ona (Sia) vůbec těhotná? Beztak je jen nafouklá, pořádně si prdne, vyfoukne se a bude hotovo (už mi hrabe z nedostatku spánku) :-D

Čtvrtek 62. den. Všechno nachystáno. Ráno mě vzbudí nezvyklý zvuk, Siuška za mnou v pelechu hrabe...HRABE??? Ona skoro nikdy nehrabe...rodíme? Houby, naducala si polštářky a rozplácla se jak dlouhá, tak široká (hooodně široká). Tak zase nic. Ale je nějaká jiná, divná, nesvá...nevím, neumím to přesně pojmenovat. Tak ji tak po očku pořád pozoruji. Už pár dní lehává v porodnici a dneska na všechny vrčí, jen se na ní kouknou. Vezmu deku, přehodím přes ohrádku ať má víc soukromí. Všichni jsou nervózní. Proč je Siuška sama zalezlá v kutlochu, proč oni tam nemůžou být s ní, proč jsou zavřeni v kuchyni a obýváku? Spousta otázek v němých tvářičkách.

Kamča prudí, že musíme skočit do obchodu. Říkám, že se mi moc nechce, že Sia se chová divně a že si myslím, že to dneska přijde. Ale on je neodbytný, tak říkám, jestli chceš jet, tak hned, žádné tvoje "k večeru". Sia je nervóznější, chce chodit pořád čůrat, na zahradě se chová zmateně, pořád pobíhá. Naštěstí nemá kam zdrhnout. Stejně zmateně se chová i doma, leze pod gauč, do bedny s hračkama atd. No nic, povídám, "holka, jdeme odpočívat do porodky, šupem." Je asi půl sedmé večer. Šoupnu si stoličku k ní do ohrádky a čekám. Po očku sleduju telku.

Siuška se snaží odejít z porodnice. Nikam tě holka už nepustím, štěňátka se narodí tady. Hrabe, leží, bručí. Vstává, lehá si, sedá si. Nemá prostě stání. Je za deset osm a najednou šplouch, vylítla voda. Je to tady, hlásím Kamčovi, že praskla voda. Siuška hrabe, poposedává a za chvíli na mě vykukuje pacinka. Jde štěně, honem. Párkrát zatlačí a vypadne první fenečka, obě koukáme jak telata na nové vrata. Siuška jí začne olizovat, honem roztrhnu obal, vysuším tlamičku, čumáček, podvážu pupečník, střihnu, uklidím placentu. Siuška malou pořád olizuje. Je to dojemné. Malá se přisaje. Chvíli papá, pak se Siuška zvedne a začne hrabat. Seberu maličkou a držím ji Siušce u hlavy, aby jí viděla, ale zároveň ji neublížila.

Povolávám do služby Kamču, na jedny ruce toho začíná být moc. Siuška trochu vyšiluje (nedivím se, porodní bolesti nejsou nic moc) a tak Kamča uklidňuje, já držím štěně. Čas běží...hodinu po fenečce a žádné další miminko, nic. No ty vole, už mi jede hlavou šílený scénář, že se štěně třeba někde zaseklo, že se prostě něco pokazilo...samozřejmě jsme nováčci, všechny znalosti jsou jen teoretického rázu a co fena, to individuální organismus, který si vše řídí sám. Po dvou hodinách odchází další voda a vzápětí za ní pacička a hlavička. Paráda, oddychnu si, další štěně je tady. Párkrát zatlačí a je tady další holčička. To už Siuška ví, co se děje a zkušeně si vše udělá sama. Já jen ošetřím pupečník a seberu placentu.

A teď už jde vše raz dva, za další půlhodinku odchází další voda a je tady první chlapeček, do 40 minut druhý chlapeček. Máme čtyři miminka, paráda. Je nějak kolem půl dvanácté v noci. Siuška se celkem uklidní, štěňátka se kojí. Dokonce si dá i jídlo a zdlábne misku masa, vypije půl misky vody a vypadá to, že je konec.

No ty jo, doktor říkal 5, možná 6. Ultrazvuk není moc přesný a tak si říkám, že se asi spletl. Siuška spinká. Miminka pěkně u sebe. Sedíme s Kamčou do půl čtvrté. Tak asi konec, asi to zabalíme a půjdeme spát. Prohmatám břicho, ale už nic necítím, tak asi fakt byly jen čtyři. Uklidím vše do porodní bedýnky, vyvenčíme Siu, dáme si panáka na štěňátka, ať jsou zdravé a jdeme spát. V 6 jde Kamča přiložit, ať mají štěňátka teplo. Sotva lehne, slyšíme hrabání. Říkám, co tam zase ta opice dělá? Kamča se neochotně zvedne a jde to zkontrolovat, došourá se do ohrádky, mžourá a kouká na štěňata. Hele, tady jedno tak blbě leží, ať na něj Sia nesedne. Vezme ho do ruky a prej, fuj, od čeho je to štěně tak slizké. Pak koukne pořádně a řve, rodíme, další štěně. Vylítnu z postele jak namydlený blesk, přitom si hnu zádama. Další chlapeček, Kamča mi ho podává...všechno mám už schované, takže honem shodím víko z bedýnky, beru ručník a pořádně promasíruju a vytřu prcka do sucha. Siuška mezitím zvládla všechno uklidit a dokonce ukousnout pupečník...(mimochodem, potvora jedna, nelíbilo se jí, jak jsem pupečníky ustřihla já, tak jim je ukousala na velikost, která se líbila jí).

Spát už nejdeme, je pátek, něco málo před 7. hodinou ranní a my máme 5 nádherných zázraků (2 holčičky a 3 kluky). Dáme si kafe a čaj a jen zasněně hledíme do porodky na naší úžasnou maminu a její nejkrásnější dětičky. Zvládli jsme to!!! Všichni!!!